S budhisty ve Vrážném

Jednou se na mne obrátila Eliška, zda bych si našel čas na popovídání s jejím kolegou, budhistou. Trochu jsem měl obavy, netušil jsem, co je to za člověka a co takové setkání bude vyžadovat. Když už párkrát přišel Martin k nám do kláštera v Olmiku, brzy jsme se spřátelili a měli si pokaždé o čem povídat. Byl jsem nadšený, že Martin přicházel s železnou pravidelností dvakrát do měsíce. Už jsme se na sebe vždycky předem těšili, stali jsme se pro sebe navzájem povzbuzením. Třebaže se kontext našich životů lišil, začali jsme poznávat, že naše nitro má dost podobnou zkušenost s duchovním i lidským rozměrem života a že si proto tolik rozumíme. Velmi mě těší, že dodnes jsme zůstali přáteli a v živém kontaktu. Martine, děkuju za tebe!