Světlo a stín

Černobílou fotografii jsem začal objevovat až po několika letech fotografování. V určitých situacích pro mě vystihuje kontrasty a zdůraznění obrazu víc, než ta barevná. Mám rád její jednoduchost a výmluvnost. Jednou v noci jsem se šel projít po Praze s foťákem v ruce a říkal jsem si, jak se ta naše krásná Praha může pochlubit hradním komplexem, katedrálou i Petřínskou věží.

Když jsem poprvé vkročil do Českého Středohoří, ocitl jsem se jako Alenka v říši divů. Nechápal jsem, jak se tolik krásy dovede vtěsnat na tak malou plochu země, jako je naše vlast. Šplhal jsem se zrovna na kopec Lovoš. Měl jsem dva důchodce v zádech a neodbytně mě doháněli. Říkal jsem si, že mě přece nepředběhnou! Hodně jsem se mýlil. Když jsem se na chvíli zastavil s plnou polní fototechniky, už byli přede mnou. Tak trochu nazlobeně jsem si řekl, že je stihnu aspoň zezadu vyfotit, než se mi ztratí z pohledu – a tu vznikla fotka, která ke mně dodnes promlouvá:

Nějakou dobu mi trvalo, než mi Olomouc přirostla k srdci. Zpočátku mi vadila rovina – mám radši přírodu a kopce. Chodíval jsem tu a tam křížem krážem po Olmiku, zastavoval se a koukal se na místech, kterými jsem častokrát jen „proběhl“, když jsem něco potřeboval zařídit. Jindy mi to nedalo a tak jsem se vydrápal světlíkem na střechu kláštera. Otevřel se mi pohled, který mám obzvlášť rád a navíc ho mám doma. Toto jsou ty mé oblíbené výhledy:

Tato série fotografií je z mého klášterního prostředí – ať už jsou na půdě kláštera, nebo jsme si s bratry vyšli někam ven.
Když jsem byl ještě v Praze, na Novém Městě, dělávali jsme evangelizační dny, při kterých jsme měli plno práce s přijetím lidí, kteří k nám přicházeli. Jeden kamarád bez domova si takhle seděl u dveří kostela, a čekal, kdo mu dá do čepice nějakou tu kačku, na živobytí toho dne. Ve chvíli, kdy jsem se k němu sehnul, abych se mu nejen skrze objektiv mohl podívat do očí, uviděl jsem krásu a zahanbení zároveň – krásu očí tohoto vzácného člověka a své zahanbení, jak laciný byl můj pohled na něj, do té doby, z výšky.
Nakonec ovečka v okně je z mého pokoje. Když se jednoho působivého vánočního dne sluníčko podívalo do mého pokojíku, osvítilo ovečku, kterou jsem tu měl a pochopil jsem, že se sluncem přišel do mého života další příběh. 

Tyhle fotografie jsou z počátku mého hledání, jak se jen dostat k duši fotografie. Pobýval jsem tenkrát několik dní u mých dobrých přátel v Hrádku a procházel se Pošumavím. Náhle se přede mnou rozprostřel rybník Velká strana. Vzpomínám si velmi živě, jak mě už tenkrát okouzlil. Byl podzim a břehy s porosty nasvícenými úchvatnými tóny zapadajícího slunce se odráželi v rybníce. Mraky kreslili svou podobu na hladině, jako by tam měly zůstat vtištěny napořád. Byl jsem doslova jako u vytržení. Obcházel jsem rybník a nemohl se nabažit krásy, která se přede mnou rozprostírala. Když jsem se vracel, slunce osvítilo trojici stromů a vtiskl jsem si je nejen do paměti, ale i do obrazu.

Nakonec jsou zde fotografie pořízené při různých příležitostech a tak trochu nahodile.